Potřebuje Česká republika v rámci své mezinárodní prezentace něco jako profilovou národní odrůdu? Měl by takovou odrůdou být Ryzlink vlašský, o kterém se asi nejčastěji v této souvislosti hovoří? Další z vášnivých debat na toto téma proběhla minulý týden v jedné facebookové bublině mezi některými tuzemskými someliéry, vinaři a dovozci. Úspěšné příklady táhnou… Rakousko udělalo ve světě terno s Veltlínským zeleným, Německo s Ryzlinkem rýnským a třeba Argentina s Malbecem. Je potřeba, abychom se prosadili s naší vlastní národní odrůdou?
Roznětkou facebookové diskuze se stal článek v aktuálním čísle britského časopisu Decanter, který se hned na pěti stranách věnuje odrůdě Welschriesling a jejímu potenciálu ve střední a východní Evropě. Autor Darrel Joseph v něm detailněji rozebírá postavení, jaké má odrůda ve vinařských regionech Chorvatska, Srbska, Maďarska nebo Rakouska. Českou republiku, potažmo Moravu, v závěru reprezentuje „pouze“ jedno doporučené víno, a sice Frajer Vlašák 2019, šumivé víno z vinařství Marada. Nutno dodat, že s velmi pěkným bodovým skóre 91/100. Gratulace!
Je to ale dost? Nezasloužil by si moravský vlašák přeci jen větší publicitu? V první řadě je potřeba říci, že Ryzlink vlašský u nás nemá takové dominantní postavení, jako má Malbec v Argentině, Veltlínské zelené v Rakousku nebo Ryzlink rýnský v Německu. Ryzlink vlašský je v tuzemsku vysazen na 1120 hektarech vinic a je tak až čtvrtou nejrozšířenější bílou odrůdou. Asi nepřekvapí, že zhruba polovina těchto výsadeb je v Mikulovské podoblasti. Zejména v souvislosti s vinicemi v okolí Pálavy a jejich vápencovými půdami se o Ryzlinku vlašském mluví jako o odrůdě, která dokáže na Moravě vyprodukovat opravdu jedinečná vína vytříbené kvality.
Celkově se tedy na hektarové ploše tuzemských vinic Ryzlink vlašský podílí jen šesti procenty. Ani v mezinárodním srovnání vlašáku nemáme mnoho. Ve zmíněném Chorvatsku mají vinaři k dispozici 4400 hektarů Ryzlinku vlašského, v Maďarsku 3800 hektarů a v Rakousku 3000 hektarů. I v Číně má Welschriesling lepší postavení a je po Chardonnay druhou nejrozšířenější bílou odrůdou.
Pod tlakem Pálavy
O tom, že by vinaři v tuzemsku v nějaké hojné míře vysazovali Ryzlink vlašský nemůže být řeč. Ve vinicích si odrůda na Moravě spíše jen stěží drží pozice. Za posledních deset let se výsadba dokonce lehce snížila o 70 hektarů, z 1190 hektarů v roce 2012. To naopak Ryzlink rýnský ve stejném období přidal 100 hektarů, Rulandské šedé 150 hektarů a Pálava dokonce 400 hektarů viniční plochy.
Ani na tuzemských soutěžích nelze mluvit o nějaké vlašákové dominanci. Kde jinde by měla naše profilová odrůda zazářit, než v kolekci Salon vín ve Valticích? Z bílých odrůd tu ovšem aktuálně kraluje Ryzlink rýnský s 18 vzorky, následovaný Sauvignonem blanc a Rulandským šedým s osmi víny. Před Ryzlink vlašský se šesti vzorky se ještě dostalo Veltlínské zelené a Chardonnay.
Ryzlink vlašský zkrátka může fungovat a funguje jako profilová odrůda Mikulovska. Pokud budu pátrat v paměti po velkých vlašácích, které mne v minulosti zaujaly, většina z nich bude asi právě odtud. Před dvěma lety jsem tu na blogu ostatně psal o velkém testu 17 moravských vlašáků a právě Mikulovsko v něm dominovalo. Ochutnal jsem některá velká vína z vinařství Vinselekt Michlovský, svůj vysoký „vlašákový“ standard potvrdil také Mikrosvín, povedená vína odrůdy Ryzlink vlašský ale lahvují i další vinaři jako Gala, Kadrnka, vinařství Ilias, Nepraš & Co nebo Plenér. Pokud bychom ale hledali odrůdu, která je daleko rovnoměrněji zastoupena napříč vinařskými podoblastmi, je na tom daleko lépe Veltlínské zelené, Ryzlink rýnský nebo Sauvignon blanc.
Lokální nebo mezinárodní?
Argentina udělala svého času díru do světa s Malbecem, Chile s Carmenére, Rakousko s Veltlínským zeleným a Německo s Ryzlinkem rýnským. Za každou cenu ale není potřeba hledat nějaké lokální odrůdy a stavět příběh kolem nich. USA mají sice Zinfandel, ale ve světě bodují spíše s Chardonnay nebo Cabernetem Sauvignon, vinaři z Nového Zélandu dobyli svět svým nabušeným Sauvignonem blanc, Austrálie zase Shirazem, což je označení pro místní styl vín odrůdy Syrah.
Zajímavou strategii svého času zvolili vinaři na Sicílii. Když přemýšleli, jak dokázat světu, že i na tomto středomořském ostrově mohou vznikat vína mezinárodních parametrů, vsadili ve velkém na mezinárodní francouzské odrůdy. Hned jak se s nimi zapsali do povědomí milovníků vín, začali prosazovat lokální odrůdy jako Nero d’Avola, Catarratto nebo Perricone. A třeba Jižní Tyrolsko, které je nejsevernějším italským vinařským regionem sází na poměrně širokou paletu odrůd, jako jsou Pinot Grigio, Pinot blanc, Gewürztraminer, Sauvignon blanc, Chardonnay nebo Pinot noir. Dvě místní odrůdy Schiava a Lagrein rozhodně nejsou tématem jejich mezinárodní prezentace. Navíc, když jsem se letos s několika vinaři v Jižním Tyrolsku bavil, tak odrůdy jako Pinot blanc nebo Chardonnay se v tomto regionu pěstují 200 let a místní vinaři je považují za typické lokální odrůdy.
Úspěšným vinařských regionů či zemí, které nespoléhají na institut jedné národní odrůdy bychom našli mnohem více. Je určitě pravda, že doba přeje lokálním odrůdám a objevování méně známých, regionálně unikátních vín. Zároveň ale platí, že prezentace vinařských zemí se dnes už netočí kolem odrůd, ale o celém mixu širších témat. Zodpovědnost vůči životnímu prostředí, vinařský turismus, prezentace klíčových vinařských podoblastí, tradice, nebo víno a gastronomie.
Pokud někdo silně hraje odrůdovou notu, tak se ale bavíme o vínech, která jsou významněji dostupná na mezinárodních trzích a jednotlivé odrůdy doma tvoří desítky tisíc hektarů vinic. Ryzlink vlašský tak může být dílkem ve skládačce, kterou se bude Česká republika prezentovat vinařskému světu, zejména v souvislosti s Mikulovskou vinařskou podoblastí, sám o sobě ale není silnou kartou.
