Lahůdkové Toskánsko

Po podzimní návštěvě Piemontu jsem si splnil před dvěma týdny i další italský vinařský sen a konečně se podíval do Toskánska. Bez nějakého patosu a přehánění říkám, nejlepší dovolená za poslední roky. Tento způsob léta totiž není vůbec nešťastným.

Základní tábor jsme rozbalili poblíž historického městečka Certaldo. Tím samozřejmě nemyslím stany, ešus a zpívání u táboráku. Klasická dovolená v toskánském stylu, to je přece apartmánová vila, terasa, bazén, výhledy na vinice a místo zpívání tu za vás vyřvávají cikády. To všechno jsme měli. A hlavně bazén. Dát si po 12,5 hodinách v autě na trase Praha – Certaldo večerní koupačku se skleničkou místního bílého vína, to prostě nemělo chybu. Ano bílého, nespletl jsem se.

Certaldo je totiž vzdáleno asi 10 kilometrů od úchvatného městečka San Gimignano a v této části Toskánska je to hodně o vínech Vernaccia di San Gimignano. Takový bílý ostrov v rudém toskánském moři. Jediné toskánské bílé víno v kategorii DOCG a také historicky vůbec první DOC Itálie, na což jsou místní patřičně hrdí. Snažil jsem se několikrát vyzvědět, proč právě zde se této bílé odrůdě tak daří, zda je to díky nějakým specifickým podmínkám, půdě, mikroklima, ale oslovení vinaři mluvili spíše o tradici a historickém odkazu, než nějakém unikátním regionálním faktoru.

Každopádně nikdy v životě jsem nevypil tohoto šťavnatého, ovocně minerálního vína tolik, jako tento toskánský týden. Zároveň je potřeba dodat, že jsme ochutnali různá vína od různých výrobců, v restauraci, ze supermarketu a vždy byla příjemně pitelná, doslova létem provoněná. Nejlepší Vernaccia týdne pak bylo krásně komplexní a delikátní víno Casanuova z místního rodinného vinařství Fontaleoni.

Pokud byste někdy kolem Certalda projížděli, rozhodně se zajděte podívat do zdejšího historického centra na kopci (Certaldo alto) a zastavte se v parádní restauraci L’Antica Fonte. My si tam dopřáli dvě večeře a nebylo co vytknout, tedy příjemná obsluha, slušný vinný lístek a hlavně parádní jídlo. Já jako náruživý „pastafil“ jsem musel ochutnat třeba špagety Aglio olio a musím říci, že lepší jsem v životě neměl. Jen doporučuji udělat rezervaci předem, jinak se nedostanete na příjemnou terasu s výhledem, která byla během obou našim návštěv beznadějně obsazena. Originálním zážitkem je tu třeba i samotná cesta na toaletu… Ve staré restauraci nastoupíte do výtahu a ten vás sveze dolů na toaletu. Během cesty musíte stále držet tlačítko jízdy, jinak se výtah zastaví kdykoliv uprostřed cesty. Zážitek, při kterém si nejde nevzpomenout na seriál Čtvrtá hvězda nebo filmy od Wese Andersona.

Na sucho

Co se týká našeho programu, ten byl napůl pracovní a napůl rekreační. Propojili jsme návštěvy vinařství s procházkami po historických městech Toskánska, večery pak trávili u bazénu, u vína a třeba i u karet. Filozofovali o životě, probírali akvizice Sparty i Slavie. Docela jsme se najezdili, Toskánsko to není jako Piemont, který objedete bez problémů za den a půl na tříkolce. Za volantem jsme urazili celkem hodně kilometrů a detailněji si projeli tři významné zdejší vinařské oblasti, kde se rodí vína – Chianti Classico, Brunello di Montalcino a Vino Nobile di Montepulciano.

Jinak napříč všemi podoblastmi Toskánska, které jsme navštívili znělo na první místě stejné téma. Rekordní sucho, které letos sužuje většinu Itálie a Toskánsko nevyjímaje. Po velmi suché zimě tu následovalo suché jaro a suché léto. Od nového roku prý pršelo snad dva dny. Podle lokalit a poloh tak vinaři více či méně otevřeně hovořili o potenciálních ztrátách 30 – 50 % produkce, pokud se situace s přeháňkami razantněji nezmění. Ve vinicích, které jsem měl možnost vidět, se dost často vyskytovaly maličké nedozrálé bobule a člověk nemusí mít diplom z mendelovky, aby pochopil, že z toho moc vína nebude. V případě zdejších vín je samozřejmě zakázáno zavlažování vinic, takže vinaři nemohou nic moc dělat. Jak hořce zavtipkoval ředitel vinařství Melini, snad jen modlit se. A ukázal při tom rukama někam nahoru…

Klenoty Chianti

Oblast Chianti Classico jsme měli relativně co by korkovým špuntem dohodil, takže návštěvu zdejších vinařství logicky nešlo opomenout.  Pohybovali jsme se zejména poblíž městečka Poggibonsi, na východním okraji tohoto vinařského regionu. „Prvonávštěvníka“ ráz zdejšího kraje může překvapit. Hodně kopcovitá krajina, úzké serpentýny, lesy a sem tam nějaké vinice. Dost často krajinu tvoří divoká vegetace, mezi ní ostrůvky révy, a není proto divu, že vinaři musí hrozny chránit před nájezdy divokých prasat a vysoké zvěře. My jsme se se zástupci místní fauny setkali naštěstí jen na talíři.

Co se týká vína, navštívil jsem hned tři výrobce. Nejprve zajímavé středně velké vinařství Piemaggio z Castelliny. Tady jsme měli možnost za účasti vinaře ochutnat zajímavé portfolio vín včetně některých starších ročníků. Hodně pěkné, hladké a časem zjemněné bylo víno Il Maggio 2007, o chlup lepší ale bylo víno Le Fioraie 2008, krásně strukturované, s pěknou kyselinou a tóny do sušeného ovoce, sladkého koření a bylinek. Vrcholem návštěvy by pak byla delikátní Riserva skvělého ročníku 2010.

Zcela jiný svět je vinařství Melini, myšleno rozměry všeho, co se produkce vína týče. Velký producent, který lahvuje několik milionů lahví od základního Chianti až po úchvatné víno z jedné z nejlepších zdejších vinic – La Selvanella. Sklep vinařství je částečně zapuštěný do svahu, z okolí tak vinařství působí o něco menší, než je. Provoz byl původně budovaný v 70. letech, tehdy celkem pokrokově dle filozofie gravitačního vinařství. V rámci čtyř různých pater si lze projít výrobu vína od fermentace až po archivní sklep s nádhernými dubovými sudy. Všechno je tu tak nějak větší, v jednom nerezovém tanku by se zvládnul bez problémů vykoupat celý tým švédských volejbalistek.

Do třetice pak vinařství Castello di Monsanto. Jedno z nejvyhlášenějších vinařství oblasti Chianti Classico, dnes vedené charismatickou Laurou Bianchi. Vinařství založil v roce 1960 milánský textilní magnát Aldo Bianchi, který byl totálně okouzlen nádherným pohledem na zvlněnou krajinu Val d’Elsa z terasy Castello di Monsanto. Hospodářství koupil a začal ho se svým synem Fabriziem přeměňovat ve vinařství. Castello di Monsanto pomáhalo utvářet moderní historii oblasti Chianti Classico, velmi brzy přestalo používat pro výrobu Chianti příměs bílých odrůd, jako první například začalo v Chianti uvádět na etikety prestižní cru, když vytvořilo dnes ikonické víno „Il Poggio“. Průkopníci byli Bianchiové také ve výsadbě Chardonnay v Chianti Classico. Ultimátním zážitkem je prohlídka „vinné galerie“, kterou Castello di Monsanto disponuje. Několik set metrů dlouhá podzemní chodba ukrývá mraky barikových sudů a hlavně 100 000 lahví archivních vín Riserva a Il Poggio. Včetně prvního ročníku tohoto vína – 1961. Jestli máte rádi plísní pokryté láhve, tady si budete připadat jako v nebi… Škoda jen, že v rámci následné degustace jsme neměli možnost nějaký ten zaprášenější vzorek ochutnat. Tak třeba příště.

Na cestách

Cestou do Montalcina jsme navštívili malé rodinné vinařství Ferrero, pro jehož vína se dá jako poznávací znak uvést slovo elegance. Jsou sametová jak čokoláda stejného jména. Tento nevelký producent je doslova utopen v moři vinic vinařství Banfi, jehož réva Ferrero obklopuje ze všech stran. Ostatně „usedlost“, kde vinařství od roku 2002 sídlí, byla v minulosti také majetkem Banfi.  Jak Rosso di Montalcino 2015 tak Brunello di Montalcino 2012 měly jasný a zřetelný styl. Brunello nikterak přehnaně nabušené, ale slušně komplexní, dlouhé a sametové.

Nechali jsme si také doporučit restauraci na oběd v Montalcinu a byla to pecka. Lokální kuchyně v centru městečka kousek od pevnosti – Osteria Porta al Cassero. Vařený hovězí jazyk k Rossu di Montalcinu od Fattoria dei Barbi pasoval více než náramně. V pevnosti se pak můžete pokochat výhledem na Montalcino, výhledem z věže do kraje (za poplatek) nebo výhledem na dno vinné sklenice v místním vinném baru (za poplatek).

Pokud bych měl z pohledu turisty vypíchnout jedno toskánské město, byla by to spektakulární Siena. Zdejší náměstí je prý nejhezčím na světě, k tomu katedrála jako obrázek a všechno jen ne fádní křivolaké uličky historického centra. I když courat se samozřejmě stojí za to i v San Gimignanu. Pokud byste se tu chtěli najíst, tak další z lokálních restauračních tipů je podnik s názvem Osteria del Carcere. Kromě místních uzenin a sýrů tu musíte ochutnat některou ze skvělých polévek, na které se tu specializují. Zvolit lze i degustační menu. Obsluha výborná, lety a hosty řádně prověřená.

Vinařským vrcholem to v Toskánsku ale asi byl výlet do kraje, kde se rodí víno Vino Nobile di Montepulcianu. Vinařství Bindella rozhodně zaujalo kromě klasického Vino Nobile také čistě odrůdovými víny Sauvignon blanc, Syrah, Merlot nebo Cabernet Sauvignon. V Toskánsku tolik oblíbené Vin Santo, v ročníku 2007 bylo víc než důstojnou tečkou. Pokud se sem vydáte příští rok, budete moci nasát atmosféru zcela nového sklepa, který se tu aktuálně staví. Údajně bude i střešní terasa s výhledem na Montepulciano.

V nedalekém vinařství Tentute del Cerro jsem si zase užil za doprovodu sympaticky upovídaného exportního manažera Giacoma Alariho obhlídku se vším všudy, tedy od vinohradů, přes sklep až do místní restaurace. A že bylo co prohlížet, vinařství je největším výrobcem této oblasti, se 100 hektary vlastních vinic. Vína parádní, pohled na některé suchem zubožené tratě už tak veselý nebyl. Do třetice jsme pak přímo v Montepulcianu ochutnali vína vinařství Crociani. V tomto případě jde o tradiční nebo spíš ultratradiční styl vín, jejichž výrobu má dnes na starost charismatická Susanna.  Její degustační místnost je přes den otevřená návštěvám z ulice, zastavte se, budete velmi rychle zasaženi atmosférou tohoto místa a v neposlední řadě také zdejšími víny. U nás byl zážitek ještě umocněn prohlídkou historického sklepa. Historické centrum Montepulciana není velké, ale jednoznačně se neochuďte o výšlap na zdejší radniční věž, odkud máte celé městečko a jeho okolí jako na dlani.

Konec nedobrý, všechno dobré…

Toskánsko je úplně jiný svět něž Piemont. Pokud si chcete vyjet do Itálie čistě jen za vínem a kulinářskými zážitky, asi bych doporučil spíše region poblíž francouzských hranic. Tam se můžete kochat nekonečným mořem vinic, navštěvovat malé rodinné vinaře a bez miliardy turistů (většiny z nich z Japonska) se po večerech ládovat v místních michelinem ověnčených restauracích. Vše je tak nějak blízko. Toskánsko je zajímavější volbou pro ty, kdo si chtějí užít klasickou dovolenou sem tam okořeněnou nějakým tím vinařským sklepem a degustací…

Na cestu domů jsme se rozhodli vyrazit o den dřív, vzít to přes Florencii a strávit večer ve Friuli. Jako ideální se pro tento účel ukázalo historické městečko Cividale del Friuli, s dominantou vysokého mostu přes řeku Natisone. Zvenčí připomíná Cividale ospalou díru, ale historické centrum tepalo čilým večerním životem. Opět jsme si nechali doporučit místo na pozdní večeři a opět to byla pecka. Až tady příště budete vyzkoušejte kuchyni restaurace Ristorante alla Frasca, která je tak trochu ukrytá v jedné z bočních uliček, ale o to příjemnější posezení na zahrádce v ní bylo.

Říká se, že kritický bývá třetí den, nám se ale krize přihodila až na závěr, tedy 100 kilometrů od Prahy. Jinak spolehlivý motorový oř u Soběslavi na dálnici definitivně vydechl a odmítal vést nás a asi dvacet kartonů vína. Užili jsme si hodinku čekání na odtah, na dálnici v 35 stupních se to celkem vleklo, ale nakonec jsme se na Braník přece jen dostali. Vlastně ani nevadilo, že jsme nestihli fotbalový zápas Sparty s Bohemians. Ten den musely být nějaké erupce na slunci, protože krizový den potkal i hráče v rudých dresech… Dojmy z nádherného Toskánska ale tyto dva incidenty ani v nejmenším nemohly pokazit. Jedna točená Plzeň na zahrádce v restauraci U dvou kaštanů a svět byl zase jak má být…