Na Knihobotu člověk čas od času narazí na zajímavý zapomenutý knižní titul a mně se to aktuálně stalo s The Vines of San Lorenzo od Edwarda Steinberga. Kniha, původně vydaná v roce 1993, se věnuje jedné z největších a zároveň nejkontroverznějších postav italského vinařství, kterým je piemontský Angelo Gaja. Autor v ní sleduje práci týmu na vinobraní roku 1989 a nechává čtenáře nahlédnout do kuchyně výrazného vinařského inovátora své doby.
Angelo Gaja má dnes vinařské projekty v několika vinařských oblastech Itálie, ale doma je v malé vesničce Barbaresco, v severoitalském Piemontu. Obcí se táhne jedné významnější ulice, na které najdete vše podstatné, tedy restaurace, bary, několik vinařství, kostel nebo vinotéku. Barbaresco jsem několikrát navštívil a s ohledem na osobní vztah k této malé piemontské apelaci jsem po knize bez většího váhání sáhnul.
Barbaresco rozpoznáte z dálky díky obranné věži, která dnes místo vojenské posádce slouží turistům. Z vyhlídkové plošiny se odsud nabízí jedinečný pohled na okolní příkré svahy hustě osázené révou. Království odrůdy Nebbiolo. Tady vznikají stejnojmenná vína, jedna z nevyhledávanějších v celé Itálii.
Barbaresco není víno, jehož historie by se počítala v mnoha staletích. Za vznik zdejších vín je považován rok 1894, kdy Domizio Cavazza založil v Barbarescu slavné pěstitelské sdružení Cantina Sociale del Barbaresco. Skutečný věhlas a mezinárodní uznání vín Barbaresco ovšem přišly až v posledních dekádách a výrazně k tomu přispěla právě kvalita vín od Angela Gaji.
Vinařství Gaja založil pradědeček Angela Gaji v roce 1859 a Angelo ho převzal v roce 1961. Jak na tom byla tehdy Itálie, co se týká renomé svých vín, dokládá třeba její mizivé zastoupení v tehdejší odborné literatuře. Například ve slavné publikaci The World Atlas of Wine, kterou vydal Hugh Johnson v roce 1971, bylo hned 73 stran věnováno Francii a jejím vínům, zatímco Itálie spadala do obecné kapitoly vína jižní a východní Evropy. Celkem jí bylo věnováno 14 stran, tedy o devět méně než vínům z Německa. Povědomí o vínech Barbaresco nebo odrůdě Nebbiolo bylo téměř nulové. Byli to někteří vinaři z nedaleké zóny Barolo a právě Angelo Gaja, kteří neváhali vyvinout nemalé úsilí, aby o kvalitě svých vín přesvědčili obchodníky a odbornou veřejnost v Německu, Velké Británii nebo USA.
Vinařství převzal Angelo Gaja jako mladý talentovaný vinař v 21 letech a téměř okamžitě se pustil do inovativních postupů, které jeho sousedé v chudém a konzervativním regionu těžko chápali. Jako jeden z prvních začal v roce 1967 lahvovat některá vína jako „single cru“, tedy pod názvem prestižních sorí, v roce 1978 pak jako první na trh uvedl Barbaresco z barikových sudů, použitých místo tradičních velkých sudů ze slavonského dubu. Ve stejné době do vinic v Barbarescu začal vysazovat i mezinárodní odrůdy jako Cabernet Sauvignon nebo Chardonnay a pro nové vinice preferoval tehdy nezvykle husté výsadby. Místo běžných horizontálních řádků své nové výsadby vedl vertikálně od spodních pater kopce až na vrchol. V roce 1982 začal kontrolovat teplotu pro fermentaci svých vín a zaváděl další inovativní postupy ve sklepě.
Na druhou stranu vždy preferoval spontánní fermentaci vín a minimální zásahy. Jak je v jedné z kapitol v knize uvedeno, už na konci 80. let byla velkým tématem otázka síření vín, respektive negativních dopadů nadměrného používání oxidu siřičitého.
Kromě příběhu rodiny Gaja a jejích spolupracovníků je výrazným motivem knihy finální příprava na sklizeň hroznů ve vinici San Lorenzo (dnes samostatně neexistující Cru, ale součást Cru Secondine), autor se detailně věnuje odrůdě Nebbiolo, která je dnes považována za jednu z nejlepších v celé Itálii. Podmínkám ve vinici a celkem detailnímu popisu jednotlivých fází vzniku samotného vína. Kniha v tomto ohledu vůbec nepůsobí zastarale, naopak s ohledem na filozofii minimálních intervencí v rámci vinifikace je vlastně velmi aktuální.
Ročník 1989 nakonec dopadl pro vinařství Gaja velmi dobře a i po 30 letech je toto jméno jednou z nejsilnějších značek italského vinařství. Nic na tom nezměnily ani kontroverzní 90. léta, kdy Angelo Gaja vyňal svá prestižní vína Sori San Lorenzo nebo Sori Tildin z prestižní apelace Barbaresco DOCG a deklasifikoval je jako základní Langhe DOC. To samozřejmě vyvolalo různé spekulace, včetně těch, že do svých vín přimíchává další odrůdy jinak zakázané v rámci pravidel pro Barbaresco DOCG. Kniha nepřináší žádná šokující odhalení v souvislosti se jménem Angelo Gaja, je z tohoto pohledu velmi uctivá. Nabízí možnost pochopit motivace a důvody, proč se tento talentovaný vinař a obchodník rozhodl vydat svou vlastní cestou a uspět s odrůdou Nebbiolo a víny Barbaresco v konkurenci nejlepších vín z Francie.
